Prachtel Petr
legendární lezec a jumper
Letos tato žijící legenda československého a českého lezení oslaví na dvacátem ročníku Rajbasu svých 20let do sta a je tím pádem i „šťastným talismanem“ festivalu.
 |
| Petr Prachtel (*1938) |
Kdo zná jeho nepřehlédnutelnou a nezapomenutelnou osůbku osobně ví, že svým působivým a ojedinělým charisma budí zájem nejen svých příznivců.
„Lezecký mohykán“, který vyznává jen ten nejčistší způsob lezení. Jeho charisma a lezecké umění neuniklo ani americkým filmařům.
Na festivalu se podíváme se společně s tímto stále aktivním, dnes osmdesátiletým, horolezcem na již kultovní dokument JUMP! o přeskocích na pískovcové věže, jímž spolu se svou zemřelou ženou Zorkou vstoupili do širšího povědomí svými neuvěřitelnými přeskoky bez jištění.
Petr Prachtel, jeden z nejlepších českých a československých horolezců, jakési „zlobivé dítě“ tohoto sportu, člověk obdivovaný a zatracovaný, nenáviděný a milovaný, zneuznaný a jinými vynášený na pomyslný trůn.
Na kontě má více než 2600 mnohdy úctyhodných prvovýstupů, se svou ženou Zorou byl vicemistr v běhu dvojic na 100 km. V traťovém rekordu vyhrál Jizerskou stovku a v roce 1980 zvítězil v deseti terénních bězích na 50 km za sebou a stal se mistrem ČSR.
V dobách své největší slávy dělal tisíc shybů denně.
O jeho dramatickém životě se můžete dočíst v knize P.r.a.c.h.t.e.l aneb život na niti (2013), kterou o něm napsal Boris Hlaváček.
Popisuje neuvěřitelný příběh o neslavném přerušení jeho reprezentační lezecké dráhy i o nelezeckých sportovních úspěších, kterých dosáhl se svou již zesnulou ženou Zorkou.
Po otci Němec, po matce Rakušan, který do téměř sedmi let neuměl ani slovo česky a poslední měsíce války jako téměř sedmiletý ušel pěšky 135 km nonstop.
Pozor, kniha je totálně vyprodaná
Herecká filmografie
Filmy: Zločin v dívčí škole (1965), Kamarád ze skal (1974), Dokumentární Jump! (2001), Víkend (2005)
 |
| Petr Prachtel, autoportrét, foto: repro Horyinf |
Když mu bylo téměř 76 letech říkal:
„Mám se jako kantátách J. S. Bacha. Jedna zní:
Na mém těle není zdravého místa.
A druhá: Jsem jednou nohou v hrobě.“
Ale žiješ. „Jo, žiji a zoufám, ale co se týká lezecké představivosti, tak tu pořád mám, ta pracuje na plné obrátky a posouvá mne stále dál
a dál. Kromě vyháknutých ramen to ještě jde. Ještě vylezu na stůl.“
